Vzdělávání patří mezi oblasti citlivé na výrazné změny. Kvůli koronavirové pandemii ovšem došlo ve velmi krátkém časovém úseku k uzavření škol a k přesunu klasické výuky do online prostředí. Žáci a učitelé tak byli prakticky ze dne na den přinuceni se přizpůsobit novým formám virtuální výuky.
Efektivnost tohoto způsobu výuky byla limitována celou řadou faktorů. Ilustračně lze zmínit úroveň digitální gramotnosti a rovněž otázku kvality technického vybavení učitelů a žáků. Zejména z počátku bylo patrné, že vzdělávací systém nebyl na něco podobného připraven a lze tak o efektivnosti distančního vzdělávání polemizovat.
Tyto problémy ovšem nesužovaly pouze Českou republiku, ale prakticky všechny evropské státy, kde došlo k přesunu vzdělávání do virtuálního prostředí. Ukázalo se, že společnost zatím není připravena na plnohodnotné nahrazení klasické výuky distanční formou. Kromě toho v souvislosti s distanční formou vzdělávání dochází k četnějším případům kyberšikany mezi žáky a k dalším podobným jevům pramenících z omezené digitální gramotnosti jednotlivých uživatelů.
Stane se distanční výuka pevnou součástí vzdělávacího systému? Jaké kroky lze učinit k zefektivnění této vzdělávací formy? Kde v zahraničí by se Česko mohlo inspirovat? Jaké jsou zkušenosti ostatních zemí s online výukou? Dočkáme se nahrazení papírových učebnic těmi digitálními? Ztratili studenti rok studia?